„Kdo za to může?“ jsme kdysi skandovali na náměstích…Dalo by se to jistě i dnes, i když by byla podstata otázky směřována někde jinde a někomu jinému - ale to je na jiný článek. Zkusme se pokusit najít odpověď na otázku: kdo může za to, že jsme na tom s finanční gramotností tak, jak jsme? Tedy kulantně: „nic moc“ a pravdivě: „vcelku mizerně“? Nakoukněme společně pod sukně několika mýtů o finanční gramotnosti a odhalme holá fakta. Nebudou pikantně skandální, jenom na vážné zamyšlení.
Mýtus 1: Není to tak zlé, šlapeme nahoru
Ale jistě, můžeme diskutovat o tom, jestli je 61 ze sta dobrý výsledek, nebo ne. Tolik jsme dosáhli v každoročním měření indexu finanční gramotnosti minulý rok. Letošní výsledky zatím nejsou známy, pracujme tedy s tím, co máme. Skóre z roku 2020 bylo po letité stagnaci kolem padesátky v podstatě průlomové. Ano, je to lepší jak po minulá léta, ale stále je to málo.
Nemá smysl diskutovat o poloplné nebo poloprázdné sklenici. Nebo tak „po finančnícku“: paradox výše úroku je vždy relativní – závisí od toho, kdo ho posuzuje. Pro bankéře je stejný úrok nízký a pro dlužníky vysoký. S naší finanční gramotností to stále není navzdory postupnému růstu tak dobré, jak by mělo být. Možná i proto finančníci doporučili právě čas koronakrize využít na změnu přístupu k finančnímu vzdělávání.
Mýtus 2: Může za to Marie Terezie
V souvislosti se vzděláváním nejen u nás, ale ve všech bývalých zemích monarchie se tenhle bonmot, nebo mýtus traduje již generace. Platí to i pro finanční vzdělávání, které u nás – navzdory snahám o změnu – pokulhává. Takže nemůže za to císařovna, ale její syn, Josef II., kterému se připisuje dějinná zásluha o reformu školství v celé monarchii. Mimochodem, v těch časech šlo o změnu k lepšímu…Kontrolní otázka: proč je asi finanční gramotnost v Rakousku vyšší jak u nás?
Mýtus 3: Můžou za to „komančové“
Nu, v podstatě mají hospodští historici částečně pravdu: „za komančů“, v časech soudružek a soudruhů učitelů jsme mohli o finanční gramotnosti jenom snít. Měna sice byla „silná“, ale jenom vevnitř ostnatých bariér. V časech piva a mléka „za kačku“ nám byla finanční gramotnost prakticky nanic. A tahle negramotnost se jaksi překlopila i do časů po vládě „komančů“ v našich zemích.
Mýtus 4: Nikdo se o naši finanční gramotnost nestará
Tohle ale vážně není pravda. Kromě toho, že máme minulý rok aktualizovanou Národní strategii finančního vzdělávání, mají kupříkladu učitelé k dispozici katalog materiálů pro rozvoj finanční gramotnosti. Vzdělávací aktivity dlouhodobě vyvíjí i Česká národní banka, Česká bankovní asociace a i mnohé bankovní domy působící v našich zemích. Stát a finančníci ale nikdy nemůžou zastoupit to, co u nás zřejmě stále pokulhává: kvalitní finanční vzdělávání v rodinách a zejména pozitivní rodičovský příklad.
Mýtus 5: Na dovzdělání finanční gramotnosti postačí kurz
No jistě…jestli začnete googlit, pochopitelně najdete statisíce a i více výsledků. I finanční gramotnost může být a zřejmě i je byznys. Ale pozor: američtí a portugalští vědci udělali milou metastudii z asi 200 studií zaměřených na vztah finančního vzdělávání a finanční gramotnosti. Věřte nebo ne, ale lidé na znalosti ze sebelepších kurzů dříve či později zapomenou. Kurz vám nepomůže, pokud to, co se naučíte, neaplikujete v praxi a opakovaně.
Mýtus 6: Děti financím nerozumí
No tak to byste se možná divili…je jasné, že pokud děti nemají dobrý příklad a nenaučí se správným návykům zejména doma, tak nemá sebelepší systém finančního vzdělávání smysl. V každém případě každý pedagog ví, že děti jsou ve srovnání s dospělými vůči jakémukoliv vzdělávání vnímavější. Schválně, podívejte se, že mluvit se svými ratolestmi o financích se vyplatí.
Mýtus 7: Finanční gramotnost je jenom průzkum a není to realita
Každý statistik nebo sociolog a tudíž psycholog ví, že lidé v anketách a průzkumech nadhodnocují. Pokud se otázky týkají jejich znalostí a netestují je, každý si rád přidá. Tudíž i průzkum nebo měření finanční gramotnosti je nutné brát s rezervou. Ale s rezervou směrem dolů: realita může být jiná, horší, jakou zrcadlí výsledky průzkumu.
Mýtus 8: Rodinné finanční vzdělávání je lepší než státní
Při vší úctě k snaze rodičů i prarodičů vzdělávat kupříkladu v těchhle těžkých časech své ratolesti ve finančních otázkách: pozor na chyby. Problém je v tom, že podle jednoho z průzkumů České bankovní asociace se více než 80% dospělých spoléhá v téhle oblasti na své zkušenosti. A jenom kolem 15% dospělých využívá na vzdělávání odborné materiály.
Nemíníme být zlými proroky, ale neměli bychom to nechávat „navolno“, protože nesprávné návyky v téhle oblasti, odpozorované a naučené v dětství jsou zpravidla na celý život. Rodinné vzdělávání v oblasti financí je vždy lepší než žádné, ale dovolíme si tvrdit, že ne lepší než to státní – i když to je stále minimální a nedostatečné.
Mýtus 9: Finanční gramotnost má přece každý
No kdyby tohle byl fakt a ne mýtus, tak bychom byli v žebříčku finanční gramotnosti na tom tak, jak v účasti ve volbách za socialismu: na 100%. A když ne v žebříčku, tak rovnou v realitě…To by ale kolem 40% lidí pravidelně měsíčně neporušovalo jedno ze základních pravidel finanční gramotnosti: nemůžeš utratit víc, než máš.
Finanční gramotnost není jen o znalostech, pravidlech, ale i o jejich disciplinovaném dodržování. A také o návycích, dovednostech a správných postojích ve vztahu k finančním otázkám a o zodpovědném rozhodování. Podle tohohle mýtu by měl solidní finanční gramotnost i brouk Pytlík, ten, co všude byl a všechno ví.
Mýtus 10: Finanční gramotnost musíme naučit zejména naše děti
Kdyby to bylo tak jednoduché…ale to „zejména“ je pravdivé. V první řadě nemáme dopracován systém vzdělávání dětí ve finanční oblasti. Ale samozřejmě pracuje se na tom a postupně vidíme i pozitivní výsledky. Problém je ale také v tom, že máme finančně negramotné statisíce dospělých, kteří se každoročně dostávají do exekucí. A další statisíce lidí, kteří nedovedou tvořit finanční rezervu. Čeká nás ještě mnoho práce…
Kudy z toho ven?
Ne, vážně to není to v tom, že v Hong-kongu, ale třeba i v Rakousku nebo Německu jsou lidé prostě inteligentnější a obecně gramotnější, jako my. Ano, můžou za to částečně i „komančové“ i Josef II. Problém je ve výučbě, přesněji v učebních osnovách, nejpřesněji v absenci kupříkladu povinného předmětu “Finance a běžný život” v našem školním systému. Oni se to totiž ty děti v těch zemích, které jsou v žebříčcích finanční gramotnosti před námi, reálně učí. A to, co si zapamatují, pak v životě i aplikují.
A jak jsme zřejmě postřehli, neučí se to jednu, ale více generací, protože reprezentačním vzorkem průzkumu finanční gramotnosti jsou dospělí lidé. Mimochodem, víte, jak v Británii snížili alarmující procento těhotenství nezletilých dívek? Jednoduchým, ale nezbytným zařazením sexuální výchovy do učebních osnov. Výsledky se dostavily ob jednu generaci. Stejně na to šli v Skandinávii s dopravní výchovou a dnes vedou v statistikách dopravní nehodovosti.
Zdroje: Česká bankovní asociace | Česká národní banka
